Byl akorát poslední den podzimních prázdnin a naša cesta vedla do Bzenca na bowling. Sešla sa dobrá parta – Macek, Mira Pátek, Kája, Martin Ivan, Radim, Honza Zub, Riči, Ančovička, Zdenička, já aaaaa Gami!!
Toš sme sa všecí srazili ve Vnorovách na nádru a eště sme doplácali Kájovi za jízdné. Ale hlavní vedoucí tohoto výleta tu furt ještě chyběla, byla to Jaňa.
Ale ta přijela ze školy tím naším vlakem, kterým sa vypravíme na cestu. Tak už na nás mávala a rezervovala místa… Všichni sme bezpečně nastůpili do vlaku.
Jak sme dorazili do Veselí tož sme moseli přesednout, abychom do toho Bzenca vůbec dojeli
Cesta byla zdlůhavá, jeli sme přes pole, vodu a tak dále…
Ale nakonec jsme dojeli úspěšně tam kam sme potřebovali.
Už sme sa těšili, jak si zakoulíme. Ale byl tu háček, moseli sme dojít pešky až k Bowlingové hale, ta byla od nás aspoň takový kiláček. Ale tož co, když už sme tady toš to dojdem, řekli sme si a šli. Cestů Mira fotil všecko co sa dalo, kostel, děcka…
Některým docházaly síly a Bowling ne a ne v dohledu, naštěstí sme narazili na obchod a tož sme si zašli na posilu. A zase pokračujem v cestě. Došli sme až k jakési budově či co a tam bylo napsané ,,Bowling City 200m“ toš to už sme si oddechli, že už tam budem.
Po chvilce sme dorazili na místo činu, ale museli sme eště chvilu čekat než nám otevřů. Báli sme sa, že takovů bandu ani dovnitř nepustijá. Mezitím dojel i náš pan farář Josef. Nezapoměli sme sa zvěčnit, tak nám Mira vytvořil společnou fotku.
A už byly 2 hodiny, to znamená že můžem jít kouléééééééééééééét. Všecí natěšení – toš pořádně to rozjedem. Nejdřív sme se přihlásili, vytvořili namakané družstva, obuli sa do speciální koulařské obuvi a hurá na dráhu. Koulelo se o sto pryč.
Aj když ty kuželky nechtěly padat, kouleli sme pořád…Kuželky vyhrávaly, ale přesto sa našli tací borci, kteří většinu kuželek pokořili.
Někteří byli tak hyperaktivní že jim koulení nestačilo toš sa vrhli na automaty a nebo řádili na motorkách.
Nejlepší koulař byl asi náš Pan farář a Mira Pátek. Celů dobu jim jenom padaly kuželky jak jabka. Mira během toho stíhal i fotit, Jaňa nám dala tuny bonbonů.
A chodily jsme si na brambůrky, kofolu, pochutnali si na výborné čokoládě a tak dále… Co víc si přát.
No a po čase nastal čas se zas vrátit zpět.
Ale eště behem cesty na nádraží sme si užili kotel srandy. Například sme soutežili v synchronizovaném seskoku,
přecházení mostu z druhé strany atd…no a už sa setmělo a my jsme vyrazili k domovu, zpět do našeho krásného domova, do Vnorov.
Ve Znorovách před nádrem sme sa rozlůčili hlučným pokřikem a rozprchli sa dom. Toš děcka zase příště…
Maťa Třináctý 🙂