Na celostátním setkání mládeže v Táboře – Klokotech jsem potkala spolužáka Martina. „Tak co, jaké máš plány na zbytek prázdnin?“ „Chystám se do Santiaga!“ Martin je jeden z mála, který pochopil, že ne do Chille, nýbrž do Compostely. Ale v zápětí mě uzemnil: „Tobě to minule nestačilo?“ Snad vzpomínka na pouť do Mariazell, kdy otec biskup vyhlásil soutěž o největší puchýř a já ji vyhrála? „A jak jedete do Španělska?“ Teď jsem hrdě vypnula hruď: „Letíme!“ Ani tohle nezabralo. „Vzpamatuj se, vždyť ti bývá špatně v autobuse, co chceš dělat v letadle, to nestaví, kdy si vzpomeneš!“ A já se začala trošku bát…
Nicméně není čas na úvahy typu: co když to neujdu, co když mi bude špatně, co když mě budou bolet nohy, vždyť já jsem zapřísáhlý odpůrce pohybu a sportu… Vše je zařízeno, nakoupeno, připraveno. Bereme jen to nejnutnější. Je tam snad nějaká civilizace, co bude chybět, koupíme.
Je 29. srpna, 1:05 (každý normální občan spí) a my vyrážíme do Břeclavi na vlak. Pravda, je to tak tak, vlak odjíždí 1:40, my nastupujeme 1:39! Uf. Máme pro sebe celé kupé, udělejme si pohodlí, ku Praze je cesta dlouhá. V Brně máváme na Verču. Usmažila řízkyJ. Havlíčkův Brod. Něco tady smrdí. Není to z chodby? Nejen z chodby. Jednoduše nám hoří vagon. Je třeba vystoupit, přesednout a čekat. „Prosím Vás, jak dlouho tady budeme stát?“ „Vy tady budete sedět!“ odpovídá sympatický železničář. Stíháme. V Praze se orientujeme bezvadně, trefíme bus na letiště, v odbavovací hale je to bez problémů, všechny nápisy jsou v češtině. Ještě zabalit zavazadla, aby nám naši batožinu při nešetrném zacházení neotloukli. Připoutejte se, prosím,vzlétáme. Pro nás, co letíme poprvé, je to vzrušující zážitek… Přestupujeme v Londýně. Tady už je to trošku větší, chaotičtější, cizojazyčné, o hodinu posunuté. Měníme eura za libry, lámanou angličtinou kupujeme kávu a čekáme na „Raynaira“ (takhle bez gestikulace to nemá tu správnou výšku, ale když Katku pěkně poprosíte, ona vám řekne, co je to „Ryanair“). Španělsko nás vítá lehkým deštíkem. Zvláštní, že v Londýně svítilo slunceJ. Autobusem se přesunujeme do historického Ovieda. Je asi 21:00 a naše putování začíná. Hledáme ubytování. Je ale příliš pozdě. Světlým momentem je nález první mušle. Znamení, které nás odteď bude provázet a ukazovat cestu. Kdybychom tehdy věděli… Před nádherně osvětlenou katedrálou se rozhodujeme pro noční pochod. Najdeme-li příhodné místo ke spánku, přespíme tam. Tím „příhodným místem“ je nakonec (a to doslova) asfaltka. Aby snad na Katku nemohl medvěd či dinosaurus, stavíme z jedné strany popelnici. Na druhé je už jen les. Spíme…
Svítá. Budí nás místní aktivní občané, běžci. „Jdete špatně.“ No, to nám došlo už v noci. Balíme a vyrážíme. Teď už nejen mušle, ale také žluté šipky, určují náš směr. Pan farář to ještě pro jistotu ověřuje u kolemjdoucích. „Vy jdete do Santiaga, ale to je hrozně daleko!“ podivuje se mladá paní. „To oni přece ví!“ reaguje, trochu pobaveně, její muž. Je krásně. Procházíme španělským venkovem. Ani nepoznáváme hranice vesnic. Jednotlivé statky jsou roztroušené v kopcích. Potkáváme krávy, ovce, osly a psy. Slunce svítí, vítr pofukuje. Na louce máme mši svatou, oběd a siestu. Poslední kilometry jsou po asfaltu. To je nepříjemné. Přicházíme do Avilés. Je to velké město, kde dnes budem nocovat. S mírnými obtížemi hledáme albergue (albergue je ubytovna pro poutníky. Starají se o ni dobrovolníci nebo obec. Jsou vybavena postelemi, sociálním zařízením a občas kuchyňkou). Příjemný správce nám vystavuje naše poutnické průkazy – credencialy. Teď už budeme sbírat razítkaJ. K večeři polévku a dobrou noc. 30.8. Oviedo – Avilés, asi 28 km.
Ráno nás čeká překvapení. Dorazil poslední člen naší výpravy – Janek. A bábovka, a linecká kolečka a spousta dalších dobrot. Díky! Dnešní etapa budiž nazvána Jedenáctikilometrová! Ne že by byla tak krátká, ale když nám už asi posté řekli místní obyvatelé, že do Soto de Luina je to ještě 11km, měli jsme chuť jim lámat prsty! Ve městě Salina potkáváme „anděla“, který nám poradil zkratku s krásným výhledem na moře. Ano, naše bloudění byl určitě trest za tuto úžasnou podívanou. Obědváme a siestujeme podle naší tradice na silnici mezi popelnicemi. Až po několika dnech zjišťujeme, že po obědě nastává zlom v našem jinak bezproblémovém putování. Jakmile je po jídle, začneme bloudit. Vesnice vyznačené na mapě míjíme a procházíme zcela jinými. Ztrácíme a opět nalézáme šipky. A blížíme se k moři! Slunce zapadá, máme před sebou asi ještě 11km, ale tenhle pohled je nádherný. Oblázková pláž, vlny, ta voda je opravdu slaná. Dost nostalgie. Z posledních sil dorážíme do města. Albergue nacházíme s pomocí místní policie. Je půlnoc a my usínáme. 31.8. Avilés – Soto de Luina, 27,5 km-chacha!!! To víc!!!
Máme s Maruškou a Katkou jasný plán. Půjdeme s vámi do nejbližší vesnice a odtud autobusem. V Cadavedu počkáme. Budeme se válet u moře a užívat si. Podivné. Mapa říká, že dnes to bude po rovině, ale pořád lezeme do nějakého kopce. A vesnice široko daleko žádná. Pomalu se smiřujeme se stoupáním, cestou potkáváme příjemný manželský pár, jsou to Španělé a jdou ke sv. Jakubovi jako my. Říkají, že jdeme správně, po camino alternativo. Ačkoli je náročnější než camino principal, je nádherná. Po pravici máme moře, po levici hory. Trochu mi připomínají nízké Tatry. Jsme smířeni s tím, že ten velký kopec s vysílačem bude nutno překonat. Náhle však mušle ukazuje doprava, odbočujeme na louku a sestupujeme. Je to tu samá nepříjemná bodlina a občas bažina. Krev stříká v botách čvachtá. Albergue je pro osm lidí, nás se tu dnes sešlo asi osmnáct. Taková velmi nesourodá skupina poutníků. Dvě Němky s vděčností přijímají lůžka uvolněná panem farářem a Jankem. Kousek za vsí nacházíme místo na mši. Je příjemný večer a jdeme brzy spát, abychom mohli vyrazit zavčasu. 1.9. Soto de Luina – Cadavedo, snad 20 km???
Je neděle. Nějak nám nedošlo, že obchody budou zavřené. Snídáme műsli tyčinky a těšíme se na oběd do Luarcy. Ranní chvály se modlíme na dětském hřišti, nedělní kávu dáváme v příjemném baru u cesty. Hlad nás dohnal do Luarcy. Je to větší přístavní město, žije z turistického ruchu, proto je pekárna otevřená a my máme chleba na zítra. Vybíráme restauraci. Jídelní lístek nám toho moc neřekne, experimentujeme. Polévka z mořských plodů, těstovinový salát, hráškový salát, kuře, jehněčí. Jen Jankovo jídlo lze těžko pojmenovat. Začíná se trošku mračit a my jdeme vstříc posledním 11km. V lese ještě nedělní mše svatá a pak už Piňera. Registrujeme se na jednom konci vesnice, albergue je na druhém. Je tu ale hezky, vítají nás staří známí i noví poutníci. Janek nám na improvizovaném ohništi vaří polévku. Je den velkého prádla a psaní prvních pohledů. 2.9. Cadavedo – Piňera, asi 30 km.
Vstáváme a vyrážíme ještě za tmy a rosy. Bolí mě každý můj puchýř. Rozhoduji se jet z Navie do Ribadea autobusem. Katka solidárně se mnou. V Navii si tedy ještě dáme společně kafe a rozdělujeme se. My na nákup a bus, ostatní pěšky do Ribadea. Tříhodinové čekání na autobus jsme vyplnily nákupy a zíráním na nekonečné moře. Jedeme. Ribadeo je nádherné. Přímořské centrum turistického ruchu, historické jádro. Trošku komplikovaně nacházíme albergue. Je nutno zavolat na policii a ta nás zaeviduje. Čekáme další hodinu. Přichází skupina Italů vedená polským knězem Adamem. Od této chvíle se stávají našimi spolupoutníky stejně jako Joachím s jeho otcem. Povídáme si a čekáme. Albergue je přímo u moře, výhled je jak z filmu. Přijíždí policejní auto a z něj vystupují čtyři uniformovaní muži s razítkem. Tak tedy oficiálně bydlíme. Ale začíná tu být těsno. Posíláme naší druhé skupině varovné sms. Ale myslím, že mají problém. Stojí na druhé straně zálivu a jediným spojovacím prostředkem je dálnice nebo…bárka! A pak se to stalo. Nějaký dobrý muž s velkým autem našim přátelům zastavil a přivezl je až za námi. Jsme opět kompletní, slavíme těstovinami! Albergue je dost plné a Ital Miro dost chrápeJ. 3.9. Piňera – Ribadeo, 35 km-ale asi víc.
Loučíme se s mořem. Končí Camino del Costa (pobřežní cesta) a začíná Camino del Norte (severní cesta). Mění se směr mušlí, přibývá kilometrovník, kerý ukazuje, kolik nám ještě zbývá do Compostely. Dnešní etapa se zatím jeví příjemně. Lesy, mírná stoupání. Až podezřele v klidu. Dokonce i naše mapa koresponduje s cestou. Po modlitbě ranních chval nachází Janek a Katka hole. Stávají se právoplatnými členy skupiny, proto jim dáváme jména. Třebaže jsou Španělé, budiž nazýváni Cyril a Metod. Cestou narážíme na příjemné albergue v Barrejros. Zatím je zde jen jeden poutník, slavíme tedy nerušeně mši svatou pěkně v závětří. Pak si uvaříme polévku a zregenerujeme před posledními dnešními kilometry. Já vím, Ilčo, že se ti tu moc líbilo, ale ani Lourenzá nás nezklamala. Je to tu přímené, jsou zde staří známí, kuchyňka. K večeři těstovinky a na snídani jsme zakoupili vejce a na svačinu rybičky. To bude zítra bašta. 4.9. Ribadeo – Lourenzá, 29 km.
Opět procházíme malebnými vesničkami, naše poutnické dny již mají přesný rytmus. Protože ve Španělsku se rozednívá až kolem sedmé hodiny, vstáváme rozumně v půl sedmé, snídáme, balíme, vyrážíme. Ráno ještě nebývá takové horko, jde se příjemně. Zastávku děláme na modlitbu ranních chval a malou svačinku. Kolem jedné obědváme. Dnes královsky. Vejce, která Janek s otcem ráno uvařili, rybičkovou pomazánku a sladkou tečku – sušenky. Kolem druhé hodiny začíná slunce připalovat. A my, téměř s železnou pravidelností, dupeme po asfaltu. Stane-li se zázrak, a my jdem lesem, je to zpravidla při modlitbě růžence, kdy přijde největší kopecJ. Proto přijde vhod mše svatá. Dáváme spočinout unaveným údům před poslední etapou. Dnes máme úsek vcelku krátký. Prošli jsme historickým Mondonedem, nakoupili pohledy a prohlédli si katedrálu, a přesto do albergue v Gontánu dorazili poměrně brzy. Proto nakupujeme dobroty, v kavárně píšem pohledy, vaříme a ve fungl novém albergue usínáme. 5.9. Lourenzá – Gontán, 26 km.
Další slunečný den a odpočinková dvacetikilometrová etapa. Pěkně po pěšinách a kamínkových cestách. Žádné velké převýšení. Ale vedro začíná být nesnesitelné Albergue ve Vilalbě stojí hned na kraji města a připomíná nám brněnskou vilu Tugendhat. Má dvě patra a je celé takové hranaté. Dnes si dáme k večeři polévku a brambory s mlékem. Protože jsme přišli brzy, mši svatou slavíme až na místě. 6.9. Gontán – Vilalba, 20,5 km.
Bude dlouhý den. Vyrážíme ještě za tmy, do cíle zbývá 120 km. Dnes překročíme magickou stovku. Z Vilalby do Baamonde jedu busem. Nakoupím a čekám na ostatní. Albergue v Baamonde má na starosti velmi důležitá paní s razítkem. Neváhá za námi přiběhnout do kavárny, aby zjistila, kam jsme si odložili batohy. Ještěže tu nemusíme spát. Jdeme vstříc stovce. To těšení na fotku. Pěkně nás vypekli! Stojíme u čísla 99.805. Slunce peče a my naštěstí vcházíme do lesa. Přecházíme přes starý most a u kamenného kostela slavíme mši svatou. Na cestu do Mirazu se ptáme sympatického staříka. Nejenže jme si u něj mohli načerpat vodu, ale na rozloučenou holkám políbil ruku. Albergue v Mirazu spravuje jakási kanadská komunita, jejíž členové se zde pravidelně střídají a starají se o poutníky. Ubytování je zde velmi příjemné, domácké. Je nás tu jen pár. Paní Suzan pro všechny upekla koláč a ráno jsme pozváni ke společné snídani. Na památku dostáváme záložku, odznáček a kanadskou vlajku, takže ostatní poutníky trochu mystifikujeme. 7.9. Vilalba – Miraz, 38 km-uf!
Vycházíme za docela chladného rána, obklopuje nás mlha. Vzápětí se ale objevují první sluneční paprsky a my jsme uchváceni krajinou. Kráčíme po obrovských kamenech, kolem nás jen nízké dřeviny. Jdeme po kamenité cestě lemované ostružinami, míjíme pastviny a kamenná obydlí starousedlíků. V kavárně si dáváme kávu a nanuk, zaujatě sledujeme formuleJ. Je svátek narození Panny Marie. Místo pro mši nacházíme v jakémsi kamenolomu. Slunce opět žhne, loupou se nám nosy. Cyril a Metod mění majitele. Ode dneška jsou plně k dispozici panu faráři. Opět po asfaltu dorazíme do města Sobrado dos Monxes. Jeho centrem je cisterciácký klášter z devátého století s velkolepou kaplí sv. Jana. Jedno z klášterních křídel nyní slouží jako ubytovna pro poutníky. Toto albergue patří mezi ty větší. Je zde již spousta lidí, ale také známé obličeje. Milá Rakušanka Monika, která putuje sama a vždy nás vítá úsměvem a větou: „Kde jste tak dlouho?“, si s námi dává polévku. Moc jí chutná. Ubytování v klášteře je sice romantické, ale protože je tu spousta unavených lidí, moc toho nenaspíme. 8.9. Miraz – Sobrado dos Monxes, 23 km.
Na ráno jsme si domluvili mši v místní kapli, ale asi na nás zapomněli. Posnídáme tedy a vydáme se na cestu. Nohy bolí, ale protože je neděle, autobusy nejezdí. Zatneme zuby a statečně kráčíme. Jakmile končí asfalt, jde se líp, i nálada se zlepšuje. Máme „ranní“ na louce. Obědváme na dětském hřišti asi 8 km před cílem. U kapličky je dnes pouť. Žvýkajíce chléb se sýrem a salámem vzpomínáme na domácí kuchyni… Nakupujem chleba v místní kavárně a míříme do města Arzúa. Opět krásné kamenné albergue. Myjeme se, pereme a vyrážíme na nedělní večeři. Fantastický těstovinový salát, kuřátko, kotletka, zmrzlina, kafíčko. V bříšku jak v pokojíčku, můžeme jít spát. 9.9. Sobrado dos Monxes – Arzúa, 21 km.
Dnes nás čeká poslední dlouhá etapa, 34 km. Naše Camino del Norte končí a spojuje se s Camino Francés (francouzskou cestou). Je to znát. Míjí nás spousta poutníků pěšky i na kole. Opět potkáváme španělský pár z minulé soboty. Dáváme jim jména: Muchos Coches. („mučos kočes“ v překladu mnoho aut). Zdravíme se španělským ola! Občas s někým povídáme. Odkud je, kam jde a jak dlouho. Po více jak týdnu putování téměř o samotě je to změna, ale nikoli nepříjemná. Cesta nyní opět mění značení, patníky jsou po půl kilometru, docela to ubíhá. Navíc jdeme prašnými cestami, je to příjemné, i když jsme zaprášení po kolena. Obědváme u cesty, vzbuzujeme všeobecný údiv. Je 11:35, snad bychom měli vidět letadlo, kterým pozítří poletíme domů. Procházíme kolem letiště a v malé vesničce před Santiagem si dáváme kávu a zmrzlinu. Unavení se rozhodneme pro mši svatou. Posledních 10 km je nekonečných. Monte do Gozo, kde dnes budeme spát, je obrovský komplex ubytoven vybudovaný spolu s monumentálním betonovým památníkem nedaleko Santiaga ku příležitosti návštěvy Jana Pavla II. v roce 1989. Fasujeme klíč od pokoje a dáváme snad poslední pytlíkovou polévku. 10.9. Arzúa – Monte do Gozo, 34 km-už tam skoro jsme!
Vstáváme podle plánu. V pět. Do Santiaga chceme přijít ještě za tmy, vidět katedrálu osvícenou. Posledních 5 km. Procházka. Přicházíme do města, míjíme betonový památník Brána Evropy. Jsou na ní vyobrazeni nejznámější poutníci: Jan Pavel II., Dante Alighieri, Jan van Eyck a také Lev z Rožmitálu a Šašek z Bířkova. Jsme v historickém centru a hledáme katedrálu! Absurdní. Jsme prostě „Smolíci“. Pravděpodobně každý poutník k ní dorazí zepředu. My…ze zadu. Je to ale jen pár kroků a už se na ni díváme. Je mírně osvětlená, nad ní hvězdy. Za chvíli začne svítat a náměstí se zaplní poutníky a turisty. My jsme však davu unikli. Vstupujeme dovnitř. Je zde ticho a klid. Poklekáme u hrobu sv. Jakuba. Těžko popsat naše pocity, každý je má jiné. Teď jsme konečně tu. Pouť skončila. Snídáme u kašny před katedrálou, v kavárně si dáme kafe a čokoládu a jdeme si pro osvědčení, že jsme tuhle pouť absolvovali. Podle credencialu nám jej vystaví příjemní úředníci v poutnické kanceláři. Čas do mše svaté pro poutníky trávíme vyhříváním na sluníčku se slastným pocitem, že teď už nikam nemusíme. Můžem si to jen užívat. Mše je jedno velké divadlo, závěrečná atrakce je obří kadidelnice vznášející se nad hlavami poutníků. Ale i to k tomu patří. Po mši čekáme na naše známé. Lauru, Lucii, Fabrizia, Adama, Mirka, Joachíma a jeho otce, Moniku. Společně se fotíme. Byli to fajn lidičkové. Tak…Ciao, Good bye, Au revoir! Jdeme se ubytovat do nedalekého konviktu. Vše je perfektně organizované, každý poutník má svoji postel a skříňku. Máme hlad. Jdem tedy na oběd a hurá nakupovat suvenýry. Vybíráme z těch příšerných tretek v krámcích kolem katedrály to nejhezčí, co by našim blízkým udělalo radost. Víno, čokoláda, mušle, bonbóny. Pěkně pomalu procházíme městem. Nespěcháme. Už jsme se nachodili dost. Před katedrálou za námi přichází nějaký muž. Tvrdí, že je básník napíše o nás sonet. Odmítáme. Asi by chtěl taky zaplatitJ.Teď ještě zjistit autobus na letiště a hotovo. Chystáme se na spánek. Ale… Je 22:00 a kdoví, kdy se zase do Santiaga podíváme. Letíme z postele ještě jednou za svatým Jakubem do města. Katedrála už je zavřená, ale večerní město má neopakovatelnou atmosféru. Na zahrádkách kaváren vyhrávají potulní muzikanti, lidé se vesele baví. Je teplá španělská noc, vůbec se odsud nechce. Na ubytovně se setkáváme s mladými Slováky. Vyměňujeme si zkušenosti a zážitky. Přejeme si dobrou noc. 11.9. Monte do Gozo – Santiago de Compostela, 5 kmJ!
Abychom stihli autobus na letiště, vyrážíme raději v sedm. Dnešek budiž nazván dnem čekání. Čekáme na autobus (tak tuhle cestu my šli dva dny a je to jen dvacet minut!), čekáme na letadlo. Opět to divné mrazení v žaludku před letem. Aspoň v klidu posnídáme, doplatíme zavazadla, dáme kávu. Londýn a ještě delší čekání. Tak jíme, spíme, povídáme si a čekáme. Dnes jsou ty kontroly ještě důslednější, včerejší 11. září jim asi ještě zvoní v uších. Naše batohy jdou na hloubkový rentgen. Snad to bude v pořádku. Poslední let. Do Bratislavy přilétáme za tmy. Vidíme osvětlené vesničky a už se těšíme domů. Přes všechno dobré i zlé těch 350 km stálo za to! Deo Gratias!!!
Evka 🙂