S úderem půl šesté jsme stáli na nádraží ve Znorovách. A proč taky ne – vždyť nám začaly prázdniny. Krásné úterý (26.10.)… Ač bývají cesty většinou obyčejné, ta naše rozhodně nebyla. Nechali jsme si ujet autobus… jen proto, abychom věděli, že do auta se může dostat mnohem víc lidí, než si dokážete představit. Ó, jak jsme byli vděční, že jsme dorazili. Přivítal nás bíle oděný muž, který se představil jako Panoramix. Vypadal nějak divně, ale všechno, co říkal, jsme mu hned doslova sežrali. A věděli jsme, že tu jistě nebude sám. Později se nám představila dokonce i Kleopatra. Po náročné cestě, jsme se, jak se patří, nasytili a zalehli do spacáků.
Ráno bylo se vším, co k němu patří. Hezky jsme se protáhli a začali. Asterixe už jsme znali, ale.. „Kde je Obelix? Musíme se připravit na všechno.“ Tak jsme si to řekli a naše bojovné duše vytvořily pevné oddíly: Lovci divočáků, Kleopatřina posádka a Druidi. Uvařili jsme také potřebný elixír. Později se stalo něco zvláštního – byla nám oznámena návštěva Caesara. Nastaly přípravy. (Ne)milého Caesara jsme pohostili večeří a on nás za to později zradil. Měli jsme opustit náš domov. Copak bychom mohli? Ale jak se bránit? Rozhodli jsme se najít pomoc – Obelixe. Kde může být jsme netušili… snad někde loví divočáky. A on už je nelovil. On vše, co měl, snědl sám. Také byl o trošku vyvinutější.Za svitu hvězd jsme hledali. No a kdo hledá, najde! Byli jsme zachráněni a mohli jsme šťastně usínat ve svých spacáčcích.
Následující den už nám nic nechybělo. Tak jsme se mohli hrát. Hezky jsme se vyhráli. A dál? Vrátili jsme se přeci zpátky do Znorov, jinak bychom vám to nevyprávěli. Ale ještě předtím jsme se samozřejmě sbalili a uklidili jsme po sobě – hezky jak se patří. Dostali jsme taky ocenění se sladkou odměnou. Byla zasloužená… Zase někdy příště!
Za celou galskou vesnici Ivo Fridrich a Anička Ivanová