Nedávno jsem pročítal historii naší malebné dědiny. Autor píše o prvních osídlencích, založení dědiny, jak vznikl název, rozebírá kulturu, zvyky, zmiňuje se o položení základního kamene kostela, jeho stavbě, zboření a zase stavbě nového, no prostě zdá se, že neopomene žádný detail a přece. Ať čtete, jak čtete, nikde žádná zmínka o prvních indiánech, kteří se u nás usídlili. A že jich bylo. Pokusím se tuto mezeru zaplnit.
Úplně první kontakt s indiánem zaznamenala rodina Petruchova, asi tak v druhé polovině srpna roku 2009, kdy u jejich domu zazvonil, jak se později ukázalo, sám náčelník s prosbou, jestli by si nemohl nechat na jejich dvoře asi zhruba 40 dlouhých kmenů. Zároveň požádal, o pomoc při jejich opracování. Dlouho ho nebylo, ale nakonec se objevil a se svými spolubratry vybral místo k osídlení na třicáté rovnoběžce západní délky, pro nás místní to je místo mezi Baťákem a Starou Moravou. Z mostu jsme pozorovali jejich hemžení a snažení. Pravděpodobně to bylo jejich první přesídlení, poněvadž zpočátku měli problém se stavbou přístřešků, tzv. tee-pee, kdy základové tři tyče osazovali i několikrát a my na mostě jsme jednu dobu trnuli, jestli se to povede bez úrazů. Ale nakonec všechna přístřeší stála během dne. Následně bylo vidět, jak dva členové kmene začali kopat hluboké jámy u Baťáku. Zpozorněli jsme a čekali, co se bude zakopávat. Zakopávalo se až později, ale nad každou jámou stála vkusná kadibudka, což svědčilo o pokrokovosti kmene. I když jeden místní rodák prohlašoval, že jedna je jejich. To jsme mu ale vzhledem k pokrokovosti naší dědiny nevěřili. K večeru ještě dodělávali ohniště, přístaviště pro kánoe, připravili střelnici pro jejich omladinu a různé jiné radovánky. My místní jsme s nimi navázali kontakt po setmění, kdy nás pozvali k ohni a upekli rybu a slaninu. Opět ten samý rodák tvrdil, že jejich slaninu, ale vzpomněli jsme si na kadibudky. Dokonce jsme si vyzkoušeli, jaké to je přespat u nich doma. Až na nájezd místních komárů to bylo ucházející. Ale postel je postel.
Následující den se už osídlení rozrůstalo o další členy kmene. Oblečeni ve slavnostním nás postupně zasvěcovali do jejich zvyků. Byli jsme svědky jejich skvělé mušky při lukostřelbě, dokonce nám ukázali zbraň, nazývali ji „Fůkačka“, a dovolili nám si vyzkoušet tyto různé atrakce. Některé z nás provezli po místním kanálu a zasvětili do techniky pádlování, což se někdy neobešlo bez namočení, ale to Vám více popíše Luděk. Musím poznamenat, že někteří rodáci si vedli velmi zdatně. A po krátké době bylo poznat pouze podle oblečení, kdo patří k nim a kdo k nám. Večer jsme strávili společně, hráli a zpívali a postupně usínali pod hvězdami u ohně. Následovala neděle a to byla další příležitost seznámit se s průběhem indiánské mše. Musím poznamenat, že to bylo dost podobné s tou naší, což jenom dokazuje, že Bůh je jeden stejný pro všechny. Snad jen místo bylo netradiční, ale pro většinu z přítomných to byla příjemná změna. Po mši následovalo poslední posezení a loučení. Jak jsme se dověděli, i členové tohoto kmene mají civilní zaměstnání a jejich děti chodí do škol. Po tomto zjištění nám dokonce naše Pája tvrdila, že kdyby si dal Ríša Komoň černou paruku na hlavu, mohl by dělat dvojníka jednomu indiánu. Následující den už nebyla po indiánech ani památka. No vlastně jedna by se našla v trnkovém sádku u Petruchů. Ale slíbili jsme si, že se zase setkáme další rok. Ríša už si nechává narůst dlouhé vlasy a šetří na barvu, chce si totiž vyměnit školu s jemu podobným indiánem, prý kvůli prospěchu.
Tyto poslední dny prázdnin jsme prožili opravdu v příjemné atmosféře a tady se ukázalo, že každá kultura je zajímavá a může obohatit jak jednu, tak druhou stranu. Do indiánského slovníku přibyla slova jako uoď, páduo, kurna převrátíme sa, my zase víme co je tee-pee, totem, howg a jak si potichu zastřelit prvního medvěda. A že není důležité, jaké je zrovna počasí. Důležité je, jaké počasí máme v sobě.
Howg
Janek Komínek