Jařinky – Dobytí severního pólu
Bylo 25. února a my jsme měli sraz na nádraží v 11:05, protože toho dne té hodiny jsme razili do Podivína do našeho základního tábora dobývat severní pól. Sněhu bylo dost a dětí taky. Ve vlaku byla sranda všecí kreslili o sto šest, teda když měli papír a tužku. Zajímavé na tom všem bylo to, že na naši výpravu jelo 18 křehkých tváří a jen 3 chlapáci.
Kolem 13. hodiny jsme dorazili do Podivína. Všichni byli zvědaví, kde že to budeme nocovat. A za pár chvilek jsme procházeli branou Mateřské školky. Všichni se začali smát: „To se vracíme do Mateřské školky?“ Pak jsme ale uviděli nějaké lyžaře a velkého sáňkaře. Ti se nás zeptali, jestli jim nepomůžeme dobýt severní pól. Všichni zakřičeli: „ANÓ!“
Tak a pak jsme se konečně dostali do budovy, kde jsme se začali vybalovat. Naše tučňačky, měly velký pokoj, kde nejen spaly, ale propůjčily jej též ke hrám. Tučňáci měli menší pokoj, ale taky ho museli každý den uklízet, protože tam se zas jedlo! Po chutném obědě začaly hry. Všichni se zapojili, byla to prostě paráda. Před večeří byla ještě návštěva královny Země Velkého tučňáka a pak přiběhl její posel a řekl nám, že její syn Robert Peary je ve velké vánici někde poblíž severnímu pólu. Večer byla seznamovací hra. Trošku jsme si porouchali hlavy novinami. A pak nakutě.
Další ráno začínalo pro některé strašně brzo… Zbytek vstával o půl 8 a hurá na rozcvičku. Po snídani jsme se nachystali na túru. O půl 9 jsme vyrazili na doporučení Kaji ke kostelíku, abychom se pomodlili. Pak jsme putovali po stopách a dopisech Roberta Pearyho. Jeho stopy nás dovedly kousek od umělé zříceniny Janův hrad. Konečně jsme našli samotného polárníka. Do Podivína nás pak odvezl autobus. Odpoledne byla hra, ale ještě v odpoledním klidu začalo lození na horolezecké stěně. Večer bylo ještě jedno překupko, a to film Divoké vlny. Po filmečku bylo opět vyhlášeno hajat a šlo sa na kutě.
Byl tu třetí den, pátek. Dojeli za námi na návštěvu otec a Maruška a odvezli nám podporu – Káju. To jsme tehdy přemluvili i otce, aby si taky vylezl na horolezeckou stěnu. A paráda, až ke stropu a za pár chvilek. Po odpoledním klidu byla venkovní hra a to střelba z luku, přitahování se a hod na cíl. Jediné štěstí, že se objevil Luďa. Večer byl super, protože byly scénky, které si nachystali všecí, aj vedoucí. Zadání bylo na deset slov a z těchto slov vznikla scénka. Večer ještě byla pohádka na dobrou noc a děti šli spat.
A byla tu sobota předposlední den našeho putování na severní pól. Den opět začal rozcvičkou. Po rozcvičce hygiena a výborná snídaně. Po dobré snídani bylo opět těžké se dostat na vrchol onoho kopce. Byla super hra, aby se všecí dostali do prvního patra, ale museli sedět a to co nejblíž kamarádovi, a tak byl dlůhý had. Po této hře následoval oběd a zas horolezecká stěna. Po klidu následovala moje hra, při které jsme šli ven a byl tu slalom na lyžách, přenos raněného a psí spřežení. Po večeři byla večerní hra, a to „Můka“. Skoro všecí byli od můky, to bylo mazané! Někteří vypadali, jak kdyby testovali, „jaký bude zítra sněh?“ 😀
A byla tady neděle, čas našeho odjezdu. Den ale začal úplně normálně, tak jak dny předtím. Všichni šli na rozcvičku, a pak hygiena, po hygieně snídaně, a pomalu jsme se začali balit. Měli jsme jít do kostela. Po kostele jsme poobědvali a začal totální úklid. Pak už jen hurá na vlak a domů. Byl to krásný pobyt a už se všichni těšíme na další setkání, třeba na táboře.
S přáním pěkného dne napsal Miros 🙂