Měla to být sobota jako každá jiná, ale nebyla. Budík mě zvonil už v 7 ráno, a to znamenalo jediné – ministrantský turnaj ve florbale. Tak šup do kalhot, trika, spolknout něco na zub a může se vyrazit. Popadl jsem tašku, hokejku a vyrazil jsem k hale. Tam jsme měli sraz. Něco po půl osmé dorazili i poslední opozdilci. Rozdělili jsme se do tří týmů (mladší, starší a dorost). Dorazili i přespolní týmy (z děkanátu) žhavé po boji a vítězství. Po rozlosování do skupin jsme nastoupili v hale ke společné modlitbě. A pak to vypuklo. Hokejky narážely jedna do druhé, míček létal sem a tam a my s ním. Naši fanoušci nás povzbuzovali podle naší hry. Když se vyhrávalo, tak se fandilo jako o život, když se ale nedařilo, tak byl klid. Konečně bylo po základní části a všechny naše tři týmy dokázaly postoupit dál. Rozloučili jsme se s týmy, které vypadly. Ostatní bojovali dál o tři první místa. Zápasy byly napínavější, rychlejší než ve skupinách. Hrálo se o všechno, protože každá malá chyba znamenala cestu domů. Našim nejmladším se sice nepodařilo vyhrát, ale získali nádherné třetí místo. To, co se nepodařilo našim nejmladším, se podařilo starším a dorostu, kteří zabojovali a dokázali získat dvě první místa. A nakonec patří velký dík našim holkám se scholy, které se staraly, abychom neumřeli hlady.
Kuba Borek