V pátek 7.března, sotva jsme dorazili domů ze školy, sedli jsme na kola a vyrazili na cestu na Velehrad. Ja a muj věrný partyzán Ondra jsme jeli na našich kolách, zbytek naší party jel autíčkem. Cesta byla opravdu zajmavá, sem tam jsme bloudili, ale srandy jsme si užili opravdu kopec a na Velehrad jsme nakonec zdárně dorazili i přes naše navigační problémy. Zamířili jsme do kostela aby jsme mohli krátkou modlitbou poděkovat za příjemnou cestu. Celou akci vedl Strážnický farář, otec Lukáš, který nas při první „konferenci“ seznámil se vším duležitým. Hlavním tématem byla modlitba. Po večerní mši a hodně improvizované večeři, jsme zamířili na večerní adoraci a chvíli rozmlouvali s Bohem. Večer byla únava veliká, ale na kutě se nám ani torchu nechtělo, tak jsme zpívali a kecali a kecali ješte dlouho do noci. Druhý den nás obudil čerstvý vzduch, na který jsme nebyli moc zvyklí a pak hned šupajz na ranní chvály a snídaničku. Tam jsme probírali naše zážitky a když už nekdo nemohl, Karel se o to postaral. Po snídani jsme měli chvíli flákárnu a pak hned na „konferenci“, kde se rozhořely zajímavé debaty nejen s otcem Lukášem, ale také mezi námi. Po breviáři jsme uháněli opět do jídelny, tentokrát na oběd, byl moc dobrý, akorát s Monikou jsme si ho trochu opepřili. Někteří nad nama krůtili hlavama, ale bylo to tak dobré, že aj s kilem pepřa nám to chutnalo. Po obědě byla dlůhá siesta. No dlůhá zrovna ne, vyrazili jsme pro naši známou sestřičku Anničku a zahráli jsme si fotbal. Zápas to byl opravdu zajmavý. Přes veškerou snahu obou mužstev se nikomu nepodařilo strhnout vítězství na svou stranu, ale remíza byla zasloužená. Naše další „konference“, v pořadí už třetí, se týkala mše svaté, jak ji máme prožívat, co se tam vlastně děje a jak se do ní zapojujeme. Tato „konference“ později přešla na téma naše spolčo, o kterém se debatovalo dokonce i místo růžence. Bylo to opravdu zajímavé a dozvěděli jsme se, co se kde děje, a jak na tom jednotlivé farnosti jsou v tomto ohledu. Potom nás opět navštívila sestřička Anička. Loučení s ní bylo dlouhé a nechtělo se nám od sebe, ale Anička už musela. Po večeři byla mše svatá, při které jsme dokonce aj ministorvali. Potom jsme si šli poslechnůt gregoriánské chorály, bylo to zajímavé, ale nějak extra nás to nenadchlo. Daleko zajímavější byla křížová cesta po tmě přírodou. Za doprovodu kytary to bylo opravdu kouzelné, paráda. Přitom jsme měli i možnost ke zpovědi a rozmluvě s otcem Lukášem, kterých jsme také hojně využívali. Po „křížovce“ jsme šli zpátky na ubytovnu a zpívali, kecali, vyprávěli zážitky a dělali všecko možné, prostě sranda jak má byt. Únava byla veliká, a tak jsme jeden po druhém odpadávali do hajan. Ráno jsme pak po snídani a mši už museli opustit Velehrad, vůbec se nám nechtělo, ale nešlo to jinak. Odjížděli jsme s úsměvem v srdci i na tváři a zase o trošku blíž k Bohu:)
13 Janek 🙂