1.DEN
Naše dlouhá a strastiplná cesta počala zpožděním autobusu, jelikož jak hlásala cedulka ,,výluka na trati“,neměli jsme jinou možnost cestování (všecka auta nám buď nám ujela, nebo jsme nechtěli budit a pěšky… pche, to ani náhodou) Ve Veselí jsme konečně přestoupili na vlak a naše konečná zněla Staré Město u Uherského Hradiště. Odtamtud jsme byli odkázáni už jen na své nohy a znalosti – tudíž zeptat se prvního možného pocestného kudy na Velehrad. Potkalo nás Štěstí a první možný chodec, který se nám rýsoval na obzoru, měl stejný cíl jako my – Velehrad. Cesta proběhla vcelku v klidu. Jakmile nás tam naše nožky dovedly, rozhodli jsme si odložit zavazadla a jít prozkoumat okolí – Podívat se na Tomáše Kluse, slupnut cukrovou vatu a další atrakce. Večer dojel Kája a po Půlnoční, na kterou jsme my (já, Magda a Kája), silně utahaní lidé nešli, protože už jsme byli dááávno v říši snů, ze které by nás probral jedině tank mířící na nás, zamířili ostatní do hajan.
2.DEN
Probudili jsme se do krásného rána s úsměvem na rtech a klidnou duší, že počasí se zatím daří. Jakmile jsme vstali a zabalili si věci, dospěli jsme k názoru, že už bychom mohli vyrazit. Jako první jsme vyrazili do Starého Města, odkud jsme vyšli první den a poté se vydali ke starým vykopávkám dávného kostela či kaple, jak hlásala cedule opodál. Šli jsme přes pole k lesům a hledali cestu do našeho dnešního cíle, kde bychom mohli přespat. Utahaní a plní naděje, že jezero, které leželo na mapě, by nás mohlo osvěžit, jsme se pomalu blížili s jistotou že by se tam mohlo aspoň okoupat. Naše intuice nás zklamala a do té vody nakonec nikdo nevlezl. Šli jsme podél potoků dál, k Malenisku, ale už se pomaloučku blížil večer. Nakonec jsme zakotvili nedaleko za malou vsí uprostřed pole a usnuli zároveň se začínajícím žabím koncertem.
3.DEN
Ráno jsme se probudili díky žábám – jednu jsem v noci spolkla, nezávidím nikomu komu se to taky stalo. Nad námi visely mraky a my si říkali, že už bychom mněli jít, protože co nevidět začne pršet. Cesta nám chystala různé nástrahy, ale my nakonec došli až do Luhačovic, kde nás opustila Magda. Po rozloučení jsme se my tři zbývající vydali do Provodova hledat nocleh. Altánek, sloužící k mším svatým na čerstvém vzduchu, nám pomohl vymyslet naše dnešní tábořiště. Voda, co tam tekla, byla taky pitná a my jsme s pocitem uspokojení zalehli na lavičky a nehodlali se probudit dřív než ráno.
4.DEN
Už ani nevím, jestli jsem se probudila díky počasí nebo kvůli těm tvrdým lavičkám, kterým jsme říkali postele. Každopádně jsme vstali s pocitem, že jsme zase něco málo ušli a že je před námi další den, na který se máme těšit. Sluníčko nám svítilo již od rána, a tak nás netrápilo včerejší počasí, za kterým bychom mohli udělat tlustou čáru. Jak jsme kráčeli dál, tak nás pomalu začaly pobolívat nohy, ale ještě nás čekala dlouhá cesta doprovázena dlouhým naříkáním a kručením v břiše. Procházka Zlínem nás poučila o Kájových znalostech a jednomu faktu – NIKDY nevěřit jeho odhadům a radši si počkat na rozcestník. Chvilku jsme se pokochali pohledem na krásnou fontánku a poté vyrazili do Fryštáku. Prošli jsme táborem a nakonec nás Karlos varoval před jedním zcela malým, nepatrným kopečkem, který by nám mohl trochu dělat problémy… Pardus se ze začátku nezdál tak hrozný, v mžiku jsme svůj názor změnili. Na vrcholku, který se zdál nekonečně vzdálený, jsme nebyli sami. Ale přeju vám si takový zážitek vychutnat. Když je vám teprve třináct a máte za sebou necelou stovku kilometrů. Když se stmívalo už jsme mysleli že tam nedojdeme… ale nakonec jsme ho uviděli…nebyla to Fata Morgana, ale byl to Hostýn, krásně osvětlený se před námi tyčil, jako by na nás čekal… Když naše nohy vkročili na první schod, hostýnské hodiny ukazovaly 21:40. Byl to pro mě ten nejhezčí dárek k narozeninám. Nakonec jsme si ustlali na pódiu a nedočkavě zalehli do spacáků s faktem, že už jsme v cíli a ráno už nikam nemusíme.
5.DEN
Sladký pocit vítězství … Ano tak se říká tomu co jsem ráno pocítila tam uvnitř, v duši… Dokázala jsem to. Dokázala jsem to přes to všechno… Počínaje deštěm, konče Pardusem. Teď už jsem se mohla vydat domů s hostýnskou vodou a těšit se na dobrý oběd, který nás doma čeká. Tak skončilo naše putování, které jsme všichni zvládli, i za Magdu, která na nás myslela celou cestu . Děkujeme vlastně Vám všem, co jste na nás mysleli, modlili se za nás a pomáhali nám už jenom tím, že jste si na nás vzpomněli…
Za poutníky Vlaďka Haraštová