Kdo stále chodí ve šlépějích někoho jiného, nezanechává žádné stopy.
Ale je něco jiného jít po zasněžené cestě, kde vám někdo prošlapává cestu – je to jednodušší, neubírá vám to tolik sil jako tomu prvnímu. Teda pokud před vama nejde Tidit, Kája…. Jejich stopy jsou hluboké skoro půl metru a potom tam zapadáte málem po uši. 🙂
Tak nějak vypadala naše výprava do Nízkých Tater na plánovaný nejvyšší vrchol – Ďumbier, kterému jsme kvůli nepříznivému počasí museli odolat. Ale to není všecko – čtěte dál a dozvíte se, co jsme ještě zažívali.
První den jsme do splnění cíle (Ďumbier – 2 043m) vložili co nejvíce svých sil, s plně naloženými krosnami jsme stoupali odvážně k vrcholu. Jenže nás překvapilo počasí a zmrzlý sníh. Čím víc jsme se blížili k vrcholu Chopoku, tím míň byla naše chůze jistá a pohled zamlžený, tudíž jsme byli nuceni se vrátit – cesta zpátky byla záživnější – po zadku to jelo dolů docela samo. Vrátili jsme se zpátky do naší chaty do Horné Lehoty s mezipřistáním v příjemné hospůdce na výborné osvěžení těla.
Nezapomínali jsme i na osvěžení duše – ráno s modlitbou na rtech jsme vyrazili zdolat další vrchol. Počasí se mělo umoudřit, takže s chutí do toho! Ale už na začátek nás nechtělo auto vyvézt – tak počala improvizace kam s autem (dopředu, dozadu, jen ne do potoka!), ale měla přijít ještě větší improvizace. Vlastně jsme si říkali nač VYLÉZT na nějaký vrchol (tentokrát jsme měli v plánu – Ďurkovou – 1750m), když stačí VYLÉZT z auta. Vylezení jak vylezení :). Ale sluníčko nás lákalo vzhůru, jen vzhůru. Dalším zákeřníkem se staly mapy, které prostě s námi nahoru nechtěly a zůstaly ležet v autě, takže babo raď – kudy vede zelená? Kuš s babou, my na správnou trasu máme přece čuch. Toš šlapeme a jde se nám krásně. Kolem pohádková příroda, jak kdyby před námi právě přešel děda Mráz. Už tam budeme, už tam budeme – dneska nám to krásně šlape. Uf – jsme na vrcholu.
Kocháme se krásným výhledem na celé Tatry, okolní zasněžené kopečky – nádhera! Mám chuť roztáhnout křídla a letět – a ono se mi to plní – fouká vítr a já mám problém udržet se na jednom místě. Po hřebeni jsme šli docela dlouho a vítr foukal stále víc a já stále létala po svahu 🙂
Tak jsem si splnila svůj výškový rekord a spokojená jsem se s ostatními vracela domů. Příště už víme, co nás čeká, a snad k nám bude Ďumbier milosrdnější!
A tady sú šecí vysokohorští šílenci: Franta, Markéta, Tidít, Karel a autorka článku Janča Petruchová
Příští rok na Ďumbieru 🙂 zdar!
