Už třetí rok jsme se rozhodli vydat na skoro již tradiční pouť s krycím názvem Fatahostýn. I když to tento rok přece jenom bylo trošku jiné… Nejstarším členem výpravy byl Motór, a tudíž se také automaticky stal naším velitelem. Jinak skoro všichni ostatní členové expedice mu svým věkem již nemohli konkurovat, ovšem kromě Káji, který byl demokraticky zvolen zástupcem vedoucího.
A tak jsem se v plné polní jedno krásné pondělní srpnovo-prázdninové ráno (asi v devět hodin) vydali vstříc sv. Hostýnu. S batohy na zádech, s úsměvem na tváři a prozatím taky s kopou nadšení, razili jsme si již dobře známou cestu za doprovodu slunečních paprsků. Bylo krásně, opravdu moc krásně a tak jsme se mohli kochat okolní přírodou. Samozřejmě nechyběly ani nezbytné zastávky u občerstvovacích stanic. První z nich byla ve Velké nad Veličkou a další hned ve Vápenkách, kde taky naše putování první den skončilo. Utábořili jsme se kdesi v lese, i přes velkou obavu mužského osazenstva z nezvaných hostů. Ale i tak jsme obávanou noc s lesními zvířaty přežili bez újmy na zdraví a mohli jsme pokračovat směle dál.
Díky lesním studánkám a stínu všech těch krásných stromů jsme přežívali polední ostré slunce. Co vám budu povídat… Jedinou překážkou nám snad byly nepěkné a místy snad i neočekávané puchýře na našich unavených nohou. Co naplat, museli jsem si vystačit s náplastí a tlustými ponožkami, nedalo se jinak. I přesto největším postrachem pro nás zůstávala rána! Než jsme se donutili vylézt ze spacáků, sbalit se, zalepit puchýře, napapat se, provést ranní hygienu a všechno, co je nutné ráno učinit, sluníčko bylo často už hodně vysoko. Největším ranním ptáčetem byl však náš velitel. Upřímně, nikdo z nás mu nezáviděl to tahání nás ze spacáků. Ale práce velitele je hold náročná. Motór se jí však zhostil jako pravý muž a za to všechno mu patří velký dík!
Poslední občerstvovací stanicí byla nám jíž velmi dobře známá kamarádka Žaba ve Fryštáku. Někteří odvážlivci, kteří si nezapomněli plavky, se nebáli osvěžit v místním rybníku. A tak jsme po dlouhém čtyřdenním putování konečně ve čtvrtek odpoledne dorazili k vysněnému cíli!!! Bylo to skvělé! Ten pocit je nepopsatelný. Všichni naštěstí bez újmy na zdraví a bez jakéhokoliv vážného zranění. Následovala nutná hygiena, papáníčko, obchůzka křížové cesty, rozhledny a také poděkování našemu Pánu, a pak už jen honem na kutě. Nebyli bychom to ale my, aby nás asi ve tři hodiny ráno neprobudila velká bouřka. Tak jsme byli nuceni přestěhovat svá „obydlí“ na místní pódium. Ráno jsme šli společně na mši a poté jsem vyrazili na vytoužený luxusní oběd v místním poutním domě! Mňam!
Cesta domů byla už jen malou formalitou…
Tak snad zase za rok….
Bětulííí 🙂