Pravěký víkend v Boršicích u Buchlovic
Po vydatné snídani těsně před obědem (10:45) se sešla parta známých, ale také neokoukaných tváří z rodné hroudy a okolní vesnice jménem Hroznová Lhota na vnorovském nádraží, aby spolu prožili nečekaná dobrodružství, oprášili staré dobré táborové zvyklosti, utužili stará a navázali nová přátelství, okusili výsledky skvělého kulinářského umění paní kuchařek Studničkové a Všetulové, poznali další kousek krásy naší vlasti a vyzkoušeli si neobvyklé soutěže našich vedoucích, bez kterých, a to si přiznejme, by to nebylo to pravé ořechové.
Vláček nás vezl do neznáma dál a dál až jsme vystoupili na místě zvaném (Pra)Staré Město. Odtud jsme pokračovali jiným hromadným dopravním prostředkem (tramvaj, trolejbus, loď ani letadlo to nebylo), který nás přivezl na vytoužené místo (zastávku), kde nás čekala Velká mamutice Monika. Protože jsme už byli nedočkaví, našli jsme nejkratší cestu ke kostelu a k faře. A pak se to stalo…..čekali jsme cokoliv, ale tohle opravdu ne….ani v nejděsivějším snu nás nenapadlo, že po otevření vstupních dveří na nás vybafnou 2 pravěké slečny v čele s obrovským a strachnahánějícím pračlověkem. Nejdřív jsme se jich báli (hlavně toho kyje, který nám svištěl nad hlavami) a přemýšleli o náhradní variantě ubytování. Postupně jsme dolovali jeho dobré a milé vlastnosti a zjistili jsme, že náš strach je zbytečný a jali jsme se zútulňovat místa vyčleněná ku spánku…
Díky pravěkým kamarádům jsme pochopili, že znalost klínového písma je pro nás dobrým předpokladem k rozvíjení a poznávání moudra minulosti. Trochu zklidnění přinesla mše sv., při které jsme pronikli do tajů a know-how Dona Bosca.
První den byl objevovací, seznamovací a taky vyčerpávající (pro některé jen do chvíle, kdy už měli jít spát).
Začínat den rozcvičkou je opravdu super zážitek. Tradiční ranní rituály proběhly úspěšně a tak jsme se vydali na menší procházku prozkoumávat okolí nedalekého vodního toku Smraďavky. Na zpáteční cestě nás okouzlily lehce hazardní radovánky. Trošku nepříjemné bylo něžné mrholení. Vše jsme ale zvládli s přehledem, poněvadž tak odolné pravěké lidi nemůže přece zlomit něco tak slaboučkého jako deštíček. Abychom zdolali mohutného mamuta, museli jsme dočerpat síly vydatnou stravou a následným odpočinkem. Do tohoto nelehkého úkolu jsme se pustili s vervou sobě vlastní. Všichni jsme nakonec mamuta přemohli, sice někdy až po strastiplném vypětí všech sil. Dlouho jsme se radovali z vítězství a z hřejivého pocitu dobře vykonané práce. Pořádně jsme se taktéž zapotili při hledání našich vedoucích. I když jsou Boršice malé, byla to fuška…..hlavně na bednu….
Večer nás opět zastihl hazard. Našimi průvodci se stali oblíbení pravěcí návštěvníci. Soutěžili jsme o večeři a vsázeli se o fazole jako za starých časů…no nevím, nevím, jestli by se naše tlupy uživily. Netradiční disciplíny (podobné těm pátečním-stačí připomenout pár indicií-lžička, provázek, krabičky od sirek, pohlednice…..) se na nás valily ze všech koutů. Někteří z nás si pochutnávali na bílém jogurtu a někteří ho měli i za ušima. Také jsme se zamotali do švihadla a kdyby pomohlo lámaní kostí, neváhali bychom a Maruška by byla nucena vytáhnout z lékarničky zásoby sádry. Násilné probuzení, vybatolení se z vyhřátého pelíšku a rychlá příprava na stopování dalšího zuřivého mamuta nebylo zas až tak pohádkově jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jako trofej jsme získali pravé nefalšované mamutí žebro. Své zraněné jsme v pořádku dopravili na faru a mohli pokračovat v lenošení, sladce medovém spaní či poletování na obláčcích snové fantazie.
A byla neděle……..pomni, abys den sváteční světil!….tak jsme se šli odreagovat do kostela sv. Václava a taky hledat někoho tam nahoře.
Po obědě jsme zamávali a rozloučili se s milými Boršicemi, nasedli do busu (řídil je ten samý řidič co v pátek) a pomalými krůčky se přibližovali k domovu. Tam nás nedočkavě vyhlíželi naši nejbližší…
A tím končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije……
(Jára Cimrman)
Jana Tomečková 🙂