VFMačka Krysa ve světě – díl II.

posted in: Články | 0

O tom, jak to rozjíždíme, o spolubratru z Indie i o tom, jak se slavilo…

Здравейте milí všichni!
Jak už jste jistě podle pozdravu poznali, hlásí se Vám podruhé dobrovolky z Bulharska – ze Staré Zagory. V prvním dopisu jsme Vám slíbily, že napíšeme něco o machale, romské čtvrti, ve které působíme a o dalších aktivitách, které tu provozujeme. Tak Vám přejeme příjemné počteníčko!
Něco málo o machale a středisku…
Machala je kupa domečků na kopci zdvihajícím se nad Starou Zagorou. Mezi domečky vedou úzké i trošku širší prašné cesty plné výmolů, takže když jedete autem přes machalu, připadáte si jak na horské dráze. Celá machala má přes 20 000 obyvatel a dá se říct, že čím výše na kopci lidé žijí, tím mají nižší sociální status. Lidé, kteří žijí blízko našeho střediska, které stojí na začátku machaly, žijí relativně v blahobytu. Mají auta, televizi, chodí pěkně oblékaní. Když se však člověk vyšplhá uličkami trochu výš, dostane se do trochu jiného světa. Té části machaly se říká Červená hlína a žijí tam lidé z nejnižších kast (Romové mají, stejně jako Indové, se kterými jsou vlastně vzdálení příbuzní, společnost uspořádanou do kast). I z této části chodí do střediska několik děcek. Na ulicích se děcka prohání s fotbalovým míčem nebo s takovými speciálními káčami – jsou dřevěné a poháněné klackem, na kterém je uvázaný provázek. A chce to trošku cviku – já osobně káču vždycky zaručeně zabrzdímJ. Dětí po ulicích běhá hodně, často jim totiž chybí doma pořádné zázemí, a tak volný čas tráví chozením po venku. Nuda je pak často svádí k různým lumpárnám. Naše středisko dětem nabízí možnost, jak smysluplně strávit volný čas. Mají možnost tu navštěvovat různé kroužky – taneční, výtvarný, modelářský, hudební, náboženství… a zúčastňovat se i dalších akcí – výletů, her… není to však tak zadarmo. Protože velkým problémem je tu malá vzdělanost, je podmínkou k účasti na kroužcích účast na doučování. Za všechny aktivity děti dostávají body podle toho, jak byly dobré. Zároveň však mohou o body i přicházet – a to všemi možnými způsoby. Za body pak mohou jezdit na tábory a další akce, což je obrovskou motivací. Ale kroužky, doučování a body nejsou všechno. Různými aktivitami se tu děti formují a do této již trochu „zorané půdy“ se snaží salesiáni zasít „semínka křesťanství“ a následně je „zalévat“, aby z nich později vyrostly „zdravé ratolesti“. Duchovní rozměr má své velmi významné místo – děti se zapojují do liturgie, jsou schopné se soustředit na modlitbu a některé začaly přípravu na křest.
O tom, co tu vlastně děláme my…
Pravidelné aktivity našeho střediska se už naplno rozeběhly a pohltily nás do víru událostí, že si ani nestačíme všímat, jak ten čas letí. Pomáháme jednak s doučováním, ale před několika týdny jsme začaly i samy vést některé kroužky. Krysa začala učit šít a hrát na kytaru, já jsem začala učit děti na klavír a na flétnu. Kromě hraní na kytaru se vším začínáme od začátku. Takže mezitím, co Krysa vysvětluje, jak se navléká nit do stroje, já učím děti psát houslové klíče. V sobotu připravujeme velkou tématickou hru, na které se sejde někdy až třicet dětí. Většinou je to hra typu „utíkej co nejrychlejc a sbírej papírky“. Hlavně jednoduchá pravidla, plno pohybu a napětí. Krom pravidelných aktivit s dětma ve volném čase hrajeme různé hry, doprovázíme je domů. Jednou za čas je i nějaký výlet – nedávno jsme například byly na výstavě o bibli (viz obrázek).
O posile z Indie…
K naší velké radosti se naše komunita rozrostla o dalšího člena – je jím Sureš ze severovýchodní Indie, který zde bude tři roky (teda – všichni doufají, že až do konce života) na praxi v rámci svých studií teologie. Přiletěl s malým ranečkem bez znalosti jediného bulharského slovíčka. Teď už se pilně učí a rozkoukává a statečně překonává i to, že mu v podstatě nikdo nerozumí – angličtina není u zdejších salesiánů zrovna silnou stránkou. Spousta věcí se tedy ztrácí v překladu či naopak pozměňuje význam. Když ho viděla děcka, první reakce byla: „Jé, vždyť je menší a tmavší než my!“. Já jsem se tehdy začala uplatňovat jako překladatelka mezi bulharštinou a angličtinou a jelikož v obou jazycích dost tápu, neobešlo se to bez bohaté gestikulace. Sureš je nyní na nějaký čas v Kazanlaku, kde se učí a připravuje na to, aby pak mohl s námi být ve Staré Zagoře a pracovat s děckama.
O velkém jubileu…
O víkendu 5.-7. 11. jsme tak slavnostně oslavili veliké jubileum – 150 let řeckokatolické diecéze v Bulharsku. Přípravy byly obrovské a samotné oslavy do puntíku naplánované se vší honosností a leskem…
Sjelo se spoustu biskupů a kněží nejen z Bulharska, ale i z celé Evropy. Všichni měli krásné zlaté ornáty, které svítily jako sluníčka. Slavnostní program byl zahájen v pátek večer v Plovdivu slavnostní mší svatou, po které byl ještě koncert chrámové hudby. V sobotu byla mše svatá a koncert v Sofii v kostele u sester eucharistinek a poté následovalo ještě bohaté pohoštění a veselení se dlouho do noci. V neděli „přebrala štafetu“ katedrála v Sofii a i tam byla sloužena tříhodinová liturgie, která navíc zahrnovala několik proslovů, které byly navíc s překladem. A jen dodám, že sofijská řeckokatolická katedrála byla akorát tak velká, aby pojala všechny biskupy, kněze a ministranty. Lidé stáli před katedrálou venku. Přesto, že tříhodinové bohoslužby slavené ve staroslověnštině nás trochu vyčerpaly, byl to nezapomenutelný zážitek, který nám pomohl zas o krůček blíže se přiblížit východní mystice.
To je tedy pár střípků z toho, co se tu děje. V dalším dopise poodhalíme opět o trošku více. To už ale necháme jako překvapení…
Много поздрави, с Бог – Monika Krysa Petruchová a Markéta Obručová
P.S.  Je-li Vám to málo, můžete mrknout i na naše fotografie na internetu: http://picasaweb.google.com/103779909533293628069
Subscribe
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments