Liturgické postoje

Liturgické úkony a postoje

Pokleknutí: Znamená pozdrav, poklonu Pánu. Poklekáme pře svatostánkem na začátku a na konci mše svaté. Kdykoli jindy přicházíme do kostela, také zdravíme Ježíše ve svatostánku pokleknutím. Poklekáme na pravé koleno tak, že se dotýká levé paty, nepředkláníme se, ruce zůstávají sepjaty a neop������������������������������������������rají se ani o kolena ani o zem. Nikdy nepoklek����me za chůze, ale před pokleknutím se vždy krátce zastavíme. Pokud poklekáme společně, pak všichni stejně a ne jako když se sypou brambory.


Klečení:

Klečet znamená klanět se Bohu, který je naším Pánem. Nevytahuji se, zůst��vám pokorný, Bůh je větší než já. Klečíme vzp��ímeně a tiše, neotáčíme hlavou, ruce zůstávají sepjaty na srdci, paty zůstávají také u sebe. Na patách nikdy nesedíme. Pokud ministrant nese svíci, kříž, nebo kadidelnici, nepokleká ani neklečí (s výjimkou při okuřování Nejsvětější svátosti).


Úklona:
Znamená vzdán�� úcty, úklonou zdrav��me oltá�� jako nejd��le��itější místo v kostele, kněz dokonce zdraví oltář políbením. Tělo zůstává rovné, sklání se jen hlava a mírně ramena. Úklonu děláme pomalu a uctivě.

Sedění:
Když přijde návštěva, posadíme se. Tím dáváme najevo, že máme čas. Když sedíme v kostele, znamená to, že nikam nespěcháme, ale máme pro Ježíše čas a chceme mu v klidu naslouchat. Nepředkláníme se, nevysazujeme hlavu dopředu, záda zůstávají rovná. Nohy nenatahujeme před lavici, kolena i špičky nohou zůstávají u sebe. Ruce máme položeny na kolenou.

Stání:
Znamen�� připravenost, bdělost. Kdo stojí, nespí, ale je připraven vydat se na cestu. Stání vyjadřuje i naši úctu k tomu, kdo k nám mluví.
Stát v kostele znamená nejen naši připravenost poslouchat, ale i udělat to, co Bůh chce. Stojíme rovně a vzpřímeně, neopíráme se o zeď, nebo lavice, paty zůstávají u sebe.

Prostrace:

Výraz nejhlubší pokory a úcty. Z lat. prostratio. Poloha těla ležícího obličejem k zemi a se vzpaženýma rukama, vyjadřující plné podrobení se, hlubokou bolest nebo pokornou prosbu. Je obsažena v liturgii – Velkého pátku. Je také p��edepsána při kn��žském – svěcení.

Vkládání rukou:
Je znakem předání ducha svatého.
 
  
 

Bití v prsa: Znamená pokoru a lítost.


Ruce:

Nedáváme ani za záda ani nám nezůstávají volně podle těla. Sepjat�� ruce držíme na srdci -dáváme tím najevo, že se máme modlit nejen ústy ale i srdcem. Dlaně jsou položeny k sobě, prsty směřují vzhůru, prav�� palec p����es levý. Takto složené ruce vyjadřují, že naše modlitba m�� stoupat vzhůru k Bohu. Dříve, když služebník vyjadřoval oddanost svému pánu, dělal to tím, že před ním poklekl a takto složené ruce dal do rukou svého pána. Sepjaté ruce znamenají naši ochotu věrně Pánu sloužit. Pevně sepjaté ruce (nedají se odtrhnout), tak pevně se máš držet Ježíše a nikdy ho nezradit ani neopustit.
Když se kněz při mši svaté modlí, často má ruce rozpjaté. Máme-li někoho rádi a chceme mu jít naproti, vztahujeme k němu ruce. Rozpjaté ruce kněze při modlitbě všem v kostele připomínají, že nás Bůh zve k sobě, máme mu jít naproti. Navíc se rozpjaté ruce kněze podobají rukám Pána Ježíše na kříži-chceme být P��nu Ježíši podobní, jsme ochotni pro něj také něco obětovat.
Podání ruky: Vyjadřuje odpuštění, přátelství, jednotu. Při mši svaté si podáváme ruce před sv. přijímáním po slovech: „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“. Podáváme si pravou ruku. nejprve podá ruku nejbližším ninistrantům kněz a ti potom „pokoj a pozdrav Kristův“ posílají dál. Když podáváme ruku, díváme se druhému do očí.
 

 Chůze:

Má u oltáře vyjadřovat radost a připravenost ke službě, žádný zmatek, jako když mravenci pobíhají. K oltáři nepatří ani poklus, ani loudání. Držíme řadu, stejné odstupy, sepjat�� ruce držíme ve stejné výši.
Mytí rukou – je symbolem čistoty srdce
Políbení – projev úcty ke Kristu (oltář, evangeliář)
PANE JEŽÍŠI, CHCI BÝT TVÝM PŘÍTELEM, CHCI SE STÁT DOBRÝM MINISTRANTEM!

Převzato z knihy: Chci se stát ministrantem

WordPress theme: Kippis 1.15