Dne 10. července 2006 se pár odvážlivců v čele s velkým kápem Pavlem Motyčkou vydalo na dobrodružnou pětidenní plavbu po řece Vltavě. Nikdo netušil, jakých těch pět dnů bude, ale všichni se těšili a věřili ve zdárný průběh expedice.
Kolem poledne jsme se všichni shromáždili u Tidítů (Petruchů). Všichni s úsměvem na tváři…prozatím… Sešlo se nás celkem čtrnáct! Jelo se třemi auty. Hlavními řidiči byli Moťa, Tidít a pan Třináctý . Tak jsme kolem jedné hodiny vyjeli a měli před sebou asi pětihodinovou cestu na jih Čech do Vyššího Brodu, odkud jsme na druhý den vyjížděli. Cesta byla sice dlouhá, ale uběhla nám rychle. Večer kolem sedmé hodiny jsme dorazili na místo. Unavení ale šťastní, že máme tu náročnou trasu za sebou…. To jsme však ještě netušili, co nás čeká…
Druhý den ráno jsme vyrazili zdolat naši první trasu. Někteří se „udělali“ již na prvním kilometru, ale ani to nás neodradilo pořádně si užít celé ty dny strávené se skvělými lidmi a úžasnou přírodou..Bylo krásné počasí, voda skvělá, nálada úžasná….Co víc jsme si mohli přát? Každý večer táborák, papáníčko, zpívání, UNO, a taky spousta legrace.
Cestou přes Český Krumlov jsme se taky pokochali krásou tohoto historického města a navštívili místní hrad i muzeum voskových figurín. Nejenom my, ale i přihlížející na mostě měli ze sjíždění místního jezu tzv. Jelení lávky velkou legraci.
Naše plavba končila v Boršově nad Vltavou, kde proběhlo konečné a vítězoslavné focení a také loučení s Moťou, kterého ještě čekala zkouška z psychologie.
Azyl nám poskytl jeden známý pan farář řeckokatolické církve. U něj jsme přenocovali a na druhý den kolem poledne jsem vyrazili na zpáteční cestu, která se neobešla bez menších komplikací při hledání té nejvhodnější trasy.
Těch pět úžasných dnů jsem se nejen naučila jezdit na kánoi, ale taky jsem víc poznala skvělé lidi a naši krásnou vlast! Děkuji všem za nádherné zážitky a těším se na další plavby….nejen po Vltavě
Bětulííí 🙂