Pololetí skončilo, většina dětí školou povinných se těšila, že si v pátek pořádně schrupnou a prolenoší celý den. Vnorovští ministranti však měli jiný plán, odcupitali domů a začali se balit na ministrantskou víkendovou v Rychtářově u Vyškova.
Sraz tentokrát nebyl tradičně ve Vnorovech, ale v Moravském Písku, kde jsme se sešli na vlakovém nádraží. Mezi známými tvářemi byli také čtyři nováčci. Ještě poslední rozloučení s mamčami a táty a hurá do vlaku vstříc neznámému dobrodružství. Cesta nebyla dlouhá, přesto jsme stihli pár her. Když nás už hry omrzely, Riči vymyslel vždycky nějakou kulišárnu, které se všichni zasmáli. Po vystoupení z vlaku byla ve Vyškově malá pauzička, avšak zanedlouho se vesele jelo dal, jen s jednou změnou, vláček se náhle proměnil na autobus. Sotva jsme se uvelebili, vykoukla na nás cedule s nápisem RYCHTÁŘOV s příjemným překvapením … snížkem.
Na faře už čekala garda starších ministrantů (Tidít, Kája, Johny), poté se všichni vybalili a šel se popapkat obídek. Následoval malinký odpoledni klid. Program začal příchodem člověka, po jehož stopách jsme se vydali…. Dona Bosca. Ten nám dal pár otázek i pár rad po nichž jsme se vrhli do her, jež skončily až večeří. Po večeři program následoval kouzelnickými triky našich mistrů kouzelníků. Celý den pak uzavírala noční hra zakončená modlitbou, po níž jsme se utahaní svalili do postýlek a pokojně usnuli jako nemluvňata.
Druhý den začal, jak jinak, než ranní rozcvičkou. Pořádné protažení nikdy není na škodu a navíc u toho pořádně vyhládne, o to lepší byla snídaně. Dalším bodem programu byl příběh o vycházce Dona Bosca s vězni a abychom nezůstali taky pozadu, tak jsme se taky vydali na procházku po jeho stopách doplněnou o řadu různých úkolů. Větší zastávka byla na fotbalovém hřišti, kde jsme si prověřili naše běžecké schopnosti a změřili spolu síly. Když řádění bylo dost naše cesta vedla opět na faru, k dobrému obídku. Ještě než se usedlo ke stolu čekala nás vzácná návštěva z Vatikánu v podobě samotného papeže (otce Josefa). Odpoledne se neslo ve znamení her. Večer nás opět navštívil Don Bosco i s příjemným překvapenímJ. Den skončil stejně jak ten předchozí, jedním velkým spadnutím do postele.
Neděle je od slova ne-dělat. To ovšem pro nás neplatilo, neboť celé dopoledne, s výjimkou mše, jsme strávili úklidem. Práce bylo habaděj a než se člověk stačil rozkoukat byl tu závěrečný oběd. Pak zbývalo už jen rozloučení s farou.
Cesta zpátky byla sice delší, než do Rychtářova, ale utekla jako voda. Nejspíš to bylo tím, že většina z nás cestu prospala. Když jsme potom otevřeli očka, viděli jsme maminky a tatínky na nádraží v Moravském Písku, kde se naše společné cesty, alespoň pro tenhle víkend, definitivně rozešly.
Třindik 🙂